Ujdi v průběhu 12 hodin:
Dívky 10 – 11 let 30 Km, Chlapci 10 – 11 35 Km, dívky 12 – 13 let 40 Km, chlapci 12 – 13 let 45 Km
Zúčastnili se: Mýval, Wazi, Tečka, Rýma, Toko, Yuki, Plamínek, Sagitta a pes (Floky)
Tato výprava byla natolik netradiční, že si zaslouží svůj vlastní zápis, tak, aby všechny důležité okamžiky tohoto dne nebyly nikdy zapomenuty.
V sobotu v 8:00 stojím v očekávání v Bílovicích na nádraží a přemýšlím, kdo všechno z Puštíků najde dostatek odvahy a odhodlání přijít na sraz. Tajně doufám, že většina. Brzy již přicházejí první odvážlivci. Už to, že přijdete na sraz takovéto výpravy, zasluhuje obdiv.
Start našeho putování je ve Křtinách. Od prvního rozcestníku vyrážíme v 8:52. Tak, a od teď máme 12 hodin. Ujdeme to? Ráno jsou všichni plní energie, nikdo nemá obavy z toho, že by to nezvládl (alespoň to tak působí). Co se komu ve skutečnosti honí v hlavě, nevím. Ale nikdo své případné obavy nedává znát. Jde se nám dobře. Má být krásný teplý slunečný den. Brzy začínáme vytahovat z kapes bonbóny, každý jich má zásobu, a tak nám cesta dobře ubíhá. První větší pauzu jsme si naplánovali na 10. kilometr.
Prvních 10 kilometrů jdeme opravdu svižně. Následujících 10 nás trochu trápí sluníčko, které má právě svoji největší sílu. Nálada trochu klesá, ale příslib Kofoly na 20. kilometru posunuje naše kroky dál.
20 kilometrů = Kofola. Ta nám všem zvedla náladu. Mladší z nás čeká ještě 10 kilometrů, starší jsou v půlce. Po Kofole jsou opět všichni plni optimismu a věří, že to zvládnou. Tak jdeme na to!
Následujících 13 kilometrů se stalo peklem. Za prvé, bylo šílené horko a my jsme ne vždy měli možnost jít lesem. Na chvíli se nám ztratil pes (to bylo peklo především pro mě. Když ztratíte půjčeného psa, který má jít za týden na výstavu, ztuhne vám v žilách i ta nejposlednější kapka krve.), naštěstí se brzy našel.
Ušlé kilometry začaly být znát. Někteří výrazně zpomalili, někteří naopak výrazně zrychlili. A tak se brzy stalo, že jsme se rozdělili na tři menší skupinky a dřív nebo později každá ze skupinek měla pocit, že je ztracená. Díky výdobytkům moderní doby, jsme si naštěstí mohli ověřit, že ve skutečnosti nikdo ztracený není. Jen někdo jde velmi pomalu a někdo velmi rychle. Náš momentální cíl, vesnice Olšany= 33 kilometrů, kde mladší část výpravy končila a měla jet domů a starší část výpravy měla naplánovanou velkou pauzu před závěrečnými 10 kilometry, se zdál nedosažitelný.
Krize byla natolik velká, že už nepomáhaly ani bonbóny (už jsme jich všichni byli přejezení), nepomáhaly ani přisprostlé písničky, které jinak vždy spolehlivě udržovaly dobrou náladu. Objevily se také první slzy (pot z nás tekl celý den a na krev naštěstí nedošlo).
Přesto všechno v 18:45 přichází poslední z nás na autobusovou zastávku v Olšanech. Těm, co už nemusí pokračovat se začíná objevovat úsměv ve tváři. Hurá, zvládli jsme to, jsme dobří. Ano, obdiv je na místě, ujít v 10, 11 letech 33 kilometrů je obdivuhodné.
Nicméně starší část výpravy nemá času nazbyt. Musíme pokračovat. Na posledních 7 kilometrů máme dvě hodiny. Nejsme už moc fit. Začínám mít obavy abychom to stihli. Přemlouváme Rýmu ať to nevzdává, tolik utrpení a odjela by domů bez orlího pera? To je přece hrozná škoda! Padne jedno hrubé gesto, Rýmu připínám na psí vodítko (to byl její nápad) a vyrážíme.
Na dalším rozcestníku máme za sebou 35 kilometrů. Kluci (Mýval a Wazi) mají splněno. Wašte! Nicméně stojíme uprostřed lesa, musí stejně pokračovat s námi dál. Holkám chybí ještě 5 kilometrů. Jaká nespravedlnost! Klopýtáme z kopce dolů. Na vodítku už táhnu všechny. Poslední naše pití, které máme je jedna okurka…Slovo bonbón vyvolává agresivní reakce.
Poslední dva kilometry se všichni dostávají do podivného stavu šílenství. Znova pomáhají přisprostlé písničky. Nemáme po nich lepší náladu, ale naše nohy posunují dál. Začíná se stmívat….
40 kilometrů!
Cože? Jak, že máme jít ještě dál? Jak, jako, že by se to nepočítalo?! Sagitto! Ty nás týráš, ty týráš toho psa! My na tebe zavoláme policii!!!!!!!!
41 kilometr, tmu prosvítily světla reflektorů auta. Jsme zachránění. Přijel pro nás Mango. S obrovským nadšením si sedáme do auta. Konečně! Je 20:42. Naše putování je u konce a všichni to zvládli. Všichni si můžou uznat čin 1B3. Patří jim velké Wašte! Je to vynikající výkon. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Najít v sobě to odhodlání nevzdát to a překonat se. A to jim je teprve 11 a 12 let…Je to dobrý materiál, pan Seton by měl jistě radost a já ji mám také!
Poznámka na závěr: V autě, nám Mango nabídl lentilky. Ještě před pár minutami bylo slovo bonbón, slovem zakázaným, nepředpokládala jsem, že by o ně byl zájem. Nicméně, ten pocit, kdy, si po 40 kilometrech sednete a víte, že to skončilo, vám vrátí i chuť na bonbóny!